Velký bůh Propasti

Po deseti letech vychází konečně péčí nakladatelství Vlado Ríša sbírka povídek Andělé a démoni, v níž mám příspěvek s názvem Velký bůh Propasti.
Jde o poctu osobě Arthura Machena, a přestože se nejedná o steampunk, doba začátku dvacátého století si přímo říká o stylistiku, kterou někteří považují za zdlouhavou, nesrozumitelnou a nudnou.
Mě se to naopak líbí. A pro těch pár čtenářů, kteří mají obdobný vkus, zde otisknu alespoň její začátek.

Pokud se ptáte, co jsem napsal za těch posledních pár let, tak nic moc. Kromě pár článků v Sardenu, kde rozebírám nekorektnost Pána prstenů, otravu fantastikou a stav českých trikových filmů. Ale určitě se to časem zlepší..

 

Za kapku krve (Žoldnéři fantazie 2019)

Je mi velkou ctí dostat se opět do sborníku, v němž jsem po pět let publikoval své soutěžní texty. Třebaže nikoli jako úspěšný soutěžící, ale host.

Příběh na téma Světy za branami, jak zní i podtitul letošní knihy, může někomu připomínat horory Stephena Kinga. Ano, tahle inspirace byla chtěná. Jestli bude i stejně kvalitní, a české bezčasí na sklonku dvacátého století se vám trefí do vkusu, to musíte posoudit sami.

Tentokrát hrajeme na temnou notu - přátelství dvou chlapců na prahu dospělosti, dětské lásky a nenávisti, erotika na hraně zákona, podivná zmizení, netvor, a přání, za něž se platí tím nejcennějším...

Obrázek Janiny Strnadové může příjemně navnadit.

Vrátit zpět

Slovenské nakladatelství Artis Omnis, které má ve své stáji například Juraje Červenáka, v těchto dnech vydalo sbírku povídek českých i slovenských autorů (v češtině), spojenou ústředním tématem - bolestí. Vznikla na popud začínajícího (stejně jako já) slovenského autora Marka E. Pochy, z jehož záměru měl vzejít původně ebook (ale ani o ten zřejmě nepřijdete), ale nakonec pro knihu získal nejen dostatek různorodých textů, ale i příjemně papírovou formu.
Samozřejmostí je i knižní trailer, ukázku z pera J. W. Procházky si můžete přečíst na webu XB-1.

Povídka Vrátit zpět, kterou jsem přispěl, odkazuje na magický realismus, je psána archaizujícím stylem, přestože se odehrává v současnosti (ano, moje signifikantní bezčasí) a vzdává hold autorům, jako byli E. A. Poe, případně J. L. Borges. Přestože v ní neteče proudem krev a nevraždí se chladnou (ani žhavou) zbraní, bolesti hlavního hrdiny, tentokrát spíše psychické, si užijete dosytosti. Doporučuji všem vyznavačům emo.

Oficiální anotace:

Povídky v této knize spojuje jeden ústřední motiv – bolest. Bolest, ať už tělesná nebo duševní, je zároveň ústředním motivem našeho života. Ten se odehrává ve stínu utrpení; ať už tajemně tichého, anebo mučivě burácejícího. Hrdinové příběhů v této knize by o tom mohli vyprávět.
Sám si ty příběhy poslechneš, milý čtenáři, ale jen pod podmínkou, že se odvážíš obrátit list a vstoupit na území, kde krutě vládne bolest a hrůza. Na cestu tě vyprovodí Martin Moudrý, Jiří W. Procházka, Dušan D. Fabian, Hanina Veselá, Marja Holecyová, Milan Petrák, František Jirka, Janko Iša, Anna Šochová, Daniel Tučka a Mark E.Pocha, který knihu taky sestavil.

Na věčnou památku

©2011 Petra Valouchová

Když někdy v únoru vyhlásil server Topzine první ročník soutěže Fantastická povídka, prošel jsem archiv nepublikovaných prací a rozhodl se také přispět kapkou do čarodějnického kotle. Kdo nic nezkusí, nic se nedozví. A především nikdo o něm.

Samozřejmě mě příjemně překvapilo, že se z přihlášených 666 povídek probojovala zrovna ta moje do finálové dvanáctky. A ještě příjemněji jednotlivá hodnocení porotců. Abych řekl pravdu, tak mají ve svých připomínkách všichni pravdu. Alespoň co se týče mě, práce ostatních jsem zatím nečetl a nejspíš se k tomu dostanu až po vyhlášení.

Na věčnou památku by opravdu měla skončit jiným, překvapivějším závěrem, jak doporučuje J. W. Procházka. Bohužel jsem ji psal spíše jako záležitost atmosférickou a tak nepřekročila stín tradičního rozuzlení jakési hororově laděné anekdoty s lehce moralizujícím podtextem.

Stylistické prostředky, zvolené k dosažení zamýšleného účinku, mohou opravdu na některé čtenáře působit formou nákupního seznamu, jak podotýká Jakub Ehrenberger.

Každopádně vyjádření Františky Vrbenské si rád zkopíruji v plném znění:

Na věčnou památku Daniela Tučky představuje zralou a profesionální fantastiku s atmosférou a poezií, kdy náznak tajemna krystalizuje do závěrečného zlomu. Není divu, autor se v posledních třech letech pravidelně umísťuje v soutěži o Cenu Karla Čapka, publikoval v Mlocích z těchto ročníků, v Kočasu, Žoldnéřích fantazie i sbírce Ježíšku, já chci plamenomet.

Pro škarohlídy a vyznavače konspiračních terorií prohlašuji, že neznám žádného porotce kromě těch, které potkávám na vyhlašováních soutěží a naše vztahy jsou ryze formální. Nikdo z nich nemá osobní důvody upřednostňovat zrovna moji práci.

Pevně doufám, že mi do příštího ročníku vyjde první kniha a nebudu tak splňovat podmínky pro přijetí, čímž dám prostor, méně "známým" autorům.

Hlasování čtenářů posunulo povídku na osmou příčku, což hodnotím docela kladně, protože se názor odborné poroty a čtenářů zase tak nerozcházejí, narozdíl od jiných textů. Každopádně měla návštěva Knižního veletrhu svoje plus. Vyslechl jsem si nezveřejněný dopis J. W. Procházky těm méně úspěšným účastníkům soutěže Fantastická povídka a dal mu za pravdu. A zároveň pochopil, proč ho redakce Topzine odmítla v této podobě zvěřejnit - do příštího ročníku by přišlo o šest stovek příspěvků méně. Anebo, vlastně ne. Sebereflexe je vzácná.
Také jsem si odnesl podepsaný exemplář knihy Michala Ajvaze Lucemburská zahrada. Pokud máte rádi fantastiku bez provařených atributů a klišé, doporučuji.

Povídku Na věčnou památku si můžete přečíst na stránkách soutěže, na Topzine.cz nebo zde.

Vzteklina

Ačkoli skončila v CKČ 2010 až na devátém místě, vybrala si tuto povídku Jiřina Vorlová do sborníku Kočas 2011. Zpočátku humoristické vyprávění o válce mezi chataři a pravověrnými trampy na místě tajemných vykopávek dává tušit, že něco nebude v pořádku s protagonisty příběhu, ani s černým pejskem, který se nečekaně objeví na scéně. Vyřeší laxní antihrdina Doktor záhadu, než padne první hlava? Teprve poslední řádky vám odpoví, kde začíná konec.

Gentleman používá vidličku

Podmínky soutěže Ježíšku, já chci plamenomet, vyžadují povídky v žánru sci-fi, fantasy, horor, dosud nikde nepublikované a jinde nesoutěžící, krvavé, brutální, perverzní, hnilobné a jinak hnusné (ovšem ne literárně). Podařilo se mi splnit zadání a získat tak druhé místo za rok 2008. Vzhledem k laxnosti pořadatelů, k níž se otevřeně přiznávají, však sbírka v nakladatelství Netopejr vyšla až v roce 2011.

Pokud tedy máte zájem o morbidně nekrofilní příběh mladého cizince v nejmenovaném českém městečku, zde je alespoň návnada.

To, co tě čeká….

Povídka zaslaná do soutěže Rokle šeré smrti 2008. Jestli někdy vyjde sborník, je otázkou. Každopádně je tato záležitost jakýmsi atmosférickým hororem s existenciálním podtextem (pro intelektuály). Pro ty ostatní: nemilosrdný příběh tří dvojic mladých lidí, svázaných osudovým (osudným) výkladem tarotu, který se vyplní do posledního písmene.