úterý 18. října 2011

Hex libris

Po velmi zajímavé antologii Legendy: Draci, chystá nakladatelství Straky na vrbě, potažmo Michael Bronec, další tématický sborník s podtitulem Magické knihovny. Čeká nás putování světem labyrintů, knih kouzelných, nebezpečných, vražedných i zdánlivě obyčejných, povídky a světy známých i méně zavedených autorů české fantastiky. Jednou z nich bude i steampunková Hex libris.
Vítejte ve věku páry! V temných časech, kdy psaný text zastupují symboly a cifry a děti umějí sotva slabikovat, kdy vlastnit knihu znamená zločin a knihu číst je téměř jistou smrtí. Stanete se svědkem zásahu Serafa, poplujete tisíce mil na palubě paroplachetnice, navštívíte maják na ostrově Faros, londýnské vězení, mezopotámské vykopávky i Alexandrijskou knihovnu... tedy alespoň to, co z ní zbylo. Odhalíte totožnost tajemného mistra Paliče, seznámíte se s pašerákem knih, jeho přítelkyní Eleonorou, která je navzdory své křehkosti postrachem legií démonů, s vynálezcem Michaelem Mohab al-Abbadi. Budete číst starobylou knihu zaklínadel Maqlu, spatříte Knihu předcházející všem ostatním knihám, postavíte se démonům i vojsku arabského šejka Husseina a nakonec se možná dozvíte, odkud pochází ex libris, obsahující latinské motto: Litterae sunt hieroglyphicae in omnibus.

Ukázka:


Spěchala vzhůru setmělou ulicí, od přístaviště u Westminsterského mostu. Tmavé vlasy pevně stažené do dvou copů, svázaných červenou stužkou, volné kalhoty s rozšířenou nohavicí propíral slaný vítr, takže to vypadalo, jako by ji neznámá síla hnala pryč, zametala její stopy a slabou vůni bergamotové silice z právě dopitého šálku čaje.
Ve skutečnosti ji poháněl strach. Viděla ho v očích námořníků, nakládajících bedny s logem Středomořské obchodní na přepravní člun, slyšela jejich krátké kletby a podrážděné výlevy, cítila nejistotu, když tiskla ruku kapitána paroplachetnice Farao. Ačkoli většina podobných transakcí probíhala pod rouškou noci, vždycky hrozilo, že se na dláždění rozezní kroky mužů s lucernami, zazní štěkot policejních psů a uprostřed zástupu neúprosných úředníků přijde on, v dlouhém koženém plášti, Seraf s plamenným mečem zkázy.
Pod vrstvou bavlny se skrýval náklad mnohem nebezpečnější, než čínské opium, německé pušky nebo americká propaganda: knihy.
Nad Londýnem viselo hvězdné nebe, dokonale kryté mlžným oparem. Dlouhé stíny podél oprýskaných zdí, kam si desetiletí nikdo nedovolil vylepit plakát, spolknulo beztvaré prázdno, právě jako smaltované cedulky očíslovaných ulic, u nichž si žena pokoušela vybavit hledanou adresu.
„Promiňte,“ oslovila kohosi v buřince, „Mohl byste mi prosím poradit?“
„Ale to se podivejme, slečinko,“ rozesmál se podivín nad její otázkou. „Kohopak jdeme navštívit? Taková hezká – nechtěj spíš na skleničku?“
„Jste moc laskav,“ polkla a zamířila k nejbližší odbočce. A opilý namol k tomu, myslela si. Proč namísto knih raději nezakázali démon alkohol? Slušná dívka aby se bála, že se z gentlemana vyklube šupák, ukládající o její počestnost... tedy, obrazně řečeno, polil ji ruměnec.


„Tama ne, krasavičko! Po stojedenáctý raděj nechoděj, dycky to bejval ráj divnejch týpků s břitvou, dyž eště ulice měly ména jako Dorsetská. Jdou přímo k Regentově parku a tam vezmou drožku, nechoděj po Východním pěšky. Však von jim neuteče. Za to dám krk, he.“
...
... 
„Do čerta!“ zaklel kapitán a vyškubl se rozohněné dívce. „Odpojte kolesa!“ zařval do lodního zvukovodu. „Snížit páru!“
Signální píšťala přetlumočila rozkaz celé posádce.
Zaražené postavy lodníků s rukama v kapsách sledovaly, jak z gondoly sjíždí ocelové lano, opatřené mechanickým drapákem. Zapraštělo dřevo dubového ostění, když se zakousnul do zábradlí můstku.
Postava, stojící na posuvném stupínku, připomínala anděla jen dlouhým pláštěm, vlajícím do mořského větru. Na tváři měla masku, opatřenou dýchací trubicí, temné brýle a na zádech tlakový aparát plný zkapalněného ohně.
Dým z komínů Faraa se změnil na světlounkou stopu. Rackové houfně posedali do ráhnoví, pevnina byla blízko, ne však natolik, aby našli bezpečný úkryt v rušných přístavech Biskajského zálivu.
„Vy jste kapitán?“ zasípal zdušeně hrubý hlas toho přízraku, když jeho okované boty stanuly na palubě.
Eleonora se odhodlala zasáhnout. „Pane,“ hlas se jí téměř nezachvěl, „s kým máme tu čest? Kapitán je v mých službách. Loď Farao jsem si pronajala a zodpovídám za všechno zboží, které pod vlajkou Středomořské obchodní veze.“
Starý námořník ani nezvedl obočí nad tou lží. „Tak jest,“ přitakal.
„Dovolte tedy,“ udělal Seraf krok dozadu, „abych se představil. Nathaniel. Incendiarius. Vaše doklady prověřím později, madame. Teď vás poprosím, abyste mi ukázali zavazadlový prostor.“ Řeč nedávala prostor námitkám.
„Zaveďte tedy, kapitáne, prosím našeho hosta do podpalubí,“ vykouzlila dívka milý úsměv. „A řekněte kuchařům, ať připraví šálek čaje... zdržíte se dlouho, pane Nathane, či se pak vracíte... tam nahoru?“ pozvedla řasy ke kotvící vzducholodi.
„Nejdřív práce, madame. Pak uvidím.“
S rukou na spouštěči plamenného stroje je pustil před sebe.
„Co chcete dělat?“ zašeptal dívce kapitán, když otevíral nízké dveře do nákladové paluby.
„Zdržím ho cestou zpátky. Mezitím spusťte bedny zase dovnitř.“ Mluvila přerývavě.
„Přítomnost živých bytostí je zde vyloučena?“ ujišťoval se mistr Palič, sotva stanuli mezi bednami, sudy a vaky, jichž se tu nacházel bezpočet.
„Krysy,“ utrousil námořník. „A štěnice, pokud vím.“
Burroskop sotva cvaknul.
V uších jim studeně syčelo každé nadechnutí muže pod maskou. V jedné ruce plynovou lampu s mosazným stínítkem, v druhé skomíravě žhnoucí přístroj, krok za krokem duněl podpalubím.
„Čisto,“ odkašlal si. „Jdeme nahoru. Až po vás, madame.“
„Pane Nathane,“ zarazila se Eleonora před schodištěm, když kapitán prošel skrze světlý obdélník východu. „Zrovna jsem si vzpomněla... neviděli jsme se někde? Váš hlas je mi tak povědomý... a vaše vůně taktéž. Řekněte mi, prosím, co přivede člověka k tak děsivé profesi Paliče?“
Incendiarius se zastavil. V tichu rezonoval jeho sípavý dech.
„Viděla jste někdy, madame, hořet knihy?“
Eleonora se chytila zábradlí. Náhlý pocit, vyvolaný prostým spojením slov, přivolal nával děsivého žáru, který škvařil lakované dřevo, přinutil dřevěné desky uhelnatět, žhnout v oranžově jasných barvách, skrze něž prosvítalo prázdno, rudé hřeby vypadávaly ze stěn a podlaha byla posetá oharky...
Pustila se kovu, jako by skutečně pálil.
 

Žádné komentáře:

Okomentovat