neděle 5. ledna 2014

VVN

32. ročník Ceny Karla Čapka byl vyhlášen na Fénixconu v Brně, což je shodou okolností moje rodné město a tudíž jsem si ho nemohl nechat ujít. Navíc se moje práce dostala do kategorie dlouhá povídka a získala 5. místo, zatímco novela Mare icognitum byla oceněna třetím pořadím.
Když se podívám na názvy svých děl, převažuje stručnost. VVN je zatím na předním místě (dokud jednou nevyjde novela s názvem SV). Samozřejmě jde o zkratku a já nebudu zastírat, že se jedná o velmi vysoké napětí. Zda vás chytne a udrží záleží na tom, jestli máte v oblibě elektřinu, kulové blesky, megalitické stavby, obskurní lidové spolky, darking, stormchasing, dějiny pohraniční služby, blackout a binární soustavu. Tohle všechno čeká dvojici poněkud mainstreamových hlavních hrdinů, málomluvného ajťáka, který je postaven před rozhodnutí porušit zákon (s čímž nemá problém) a možná se při tom nechat zabít (!), aby zachránil městečko a potažmo celou zemi před globálním výpadkem elektřiny a dokázal tím mladé advokátce, že ji nikdy nepřestal milovat... atd. melodramatické osudy ve svitu bouře.
Co ovšem skutečně znamenají kulové blesky? Jaká je pravděpodobnost setkání s nimi? Jak s tím souvisí megalitické řady kamenných menhirů? A proč si tajemné síly vybraly zrovna zapadlé městečko kdesi v pohraničí?


Ukázka:



Další z řady červených světýlek prozradila výboje v dosahu šesti mil. Výrobce nepočítal s evropskými standardy, udělátko se dalo objednat pouze po internetu.
Mírný déšť varovně přidal do rytmu.
Několik ukázkových blesků ozářilo krajinu. Nad Lišnovem visela matná clona prozrazující srážkové pásmo. Závěrka zrcadlovky spokojeně cvakala.
Sílící hřmění připomínalo těžkou kanonádu. Byl čas odejít do bezpečí. Za pár minut se opře čelo bouře plnou silou proti odvěkému nepříteli a kopec jí s vystrčeným prostředníčkem hlásky bude vzdorovat. Ocelová kabina GAZu nabízela dokonale stíněný úkryt. Jako vždy.
S fotoaparátem v pohotovostní pozici – prstem sice nikdy nezachytí blesk jen tak od boku, ale mohly se vyskytnout i jiné zvláštnosti – kráčel vysokou travou mezi okrajem lesa a oploceným areálem. Baterka sekundovala nebeským poslům. Za chvíli ji zhasl. V jejich záři spolehlivě trefí na pěšinu, po ní je to k autu kousek, hlavně zachovat klid a neběhat. Stihne to.
Jenže při dalším blýsknutí zaznamenal jeho zrak hromadu čerstvé hlíny, která tu před nedávnem jistě nebyla. Vedle ní zela asi metr hluboká jáma, na dně svítila rozrůstající se kaluž dešťové vody.
Po zádech mu přejel mráz. Nemusel číst cedulku na stromě, aby věděl, že právě zde stával celé věky witterbergský menhir.
Pak udeřil blesk.

Žádné komentáře:

Okomentovat