
Příběh na téma Světy za branami, jak zní i podtitul letošní knihy, může někomu připomínat horory Stephena Kinga. Ano, tahle inspirace byla chtěná. Jestli bude i stejně kvalitní, a české bezčasí na sklonku dvacátého století se vám trefí do vkusu, to musíte posoudit sami.
Tentokrát hrajeme na temnou notu - přátelství dvou chlapců na prahu dospělosti, dětské lásky a nenávisti, erotika na hraně zákona, podivná zmizení, netvor, a přání, za něž se platí tím nejcennějším...
Obrázek Janiny Strnadové může příjemně navnadit.
Cosi
zašramotilo.
Špunt
sebou trhl a zamžoural
do oranžové
mlhy. Čekal,
že
přijde
od lesa, takže
si ani neuvědomil,
že
ho z šera
rozbitého chodníku pozorují čísi
oči.
Je tady.
Odněkud
z hloubi ulic sem vtrhl motor projíždějícího
auta, doprovázený charakteristickým zvukem dunícího subwooferu.
Oči
zmizely.
Špuntův
strach vystřídala
obava. Nevyplašil
se?
Skoro vztekle natáhl dlaň
až
tam, kde netma přecházela
nazpět
do černé
- snad
pro tohle jsi přišel,
ne?!
Koutkem
oka zahlédl hbitý pohyb. Takřka
zároveň
ucítil čenichání
- jen pár atomů
nad kůží.
Zalechtaly ho jemné chloupky zčeřené
studeným dechem.
A
uslyšel
tichý zvuk - jako by se cosi bez hlasivek naučilo
artikulovat jen pomocí vydechování vzduchu. Většina
lidí by ho přeslechla,
za dne by v šumu
neměl
šanci.
Hlas
řekl:
„Dej mi napít.“
Špunt
sevřel
dlaň.
Měl
do široka
rozevřené
oči,
v nichž
se potkávala hrůza
s očekáváním,
a stejně
si více představoval,
než
doopravdy viděl,
jak se sotva metr vysoké cosi, podobné člověku
skrčenému
na všech
čtyřech
s podivně
vystrčeným
hřbetem,
natahuje vzhůru
kolem jeho nohy. Oči
té kreatury neodrážely
žádné
světlo,
a přece
si jich nebylo možné
nepovšimnout.
Nepodobaly se ničemu,
co kdy viděl
v televizi. Byly jako bobule černých
jeřabin.
Berta
„to“ popisoval jako králíka staženého
z kůže,
kterýho někdo
nacpal do hrnce tak, že
mu zlámal všechny
kosti. Špunt
měl
lepší
představivost.
Přesto
nejvíc ze všeho
sedělo
pojmenování, které mezi sebou děti
požívaly:
skrčenec.
Žádné komentáře:
Okomentovat