pátek 5. září 2014

Blackstone park

Správný název této povídky je Nacionalnyj park Černyj kameň - samozřejmě psáno azbukou (opravdu netuším, jak ji sem dostat). V Žoldnéřích fantazie se umístila na pátém místě a jak napovídá její název bude se odehrávat kdesi na Sibiři, uprostřed močálů, divokých řek i mlhou zahalených hvozdů, kde se může skrývat (a ono se skrývá) opravdu Cokoliv. Právě sem míří moderní lovec za vzácnou trofejí nejnebezpečnějšího tvora planety a hájit zájmy přírodního parku bude jeho nový strážce, český dobrovolník Simon. Podaří se mu ubránit unikátní druh? A jak to vlastně vidí kořist? Nestanou se z obou soupeřů nakonec štvanci?
O křehké rovnováze ekosystému ne zcela běžných, zato určitě původních obyvatel zapomenutého přírodního parku, o dilematech lovců i aktivistů a snaze změnit svět, aniž chápu jeho pravidla, aneb, jak zní podtitul jednoho skvělého dánského filmu: "Bahno skryje všechny problémy".


Ukázka:

Potřeba opatrnosti vzrůstá. Tiše našlapovat. Hladké jehličky sibiřských borovic tlumí kroky, lesotundra nasáklá vodou se houpe pod nohama. Pomalu mezi první domky. Vesměs jde o čtverhranné sruby s nízkou sedlovou střechou a dřevěné vigvamy, čumy. Menší přístavky stojí na kůlech. Ještě menší jen na jednom, chaloupka na muří nožce. Zásobárny oddělené kvůli medvědům a rosomákům.
Po lidech ani stopy. V jednom z čumů vidí ohniště, na něm kotlík s dřevěnou vařečkou. U něj hromádka složených větví. Všechno působí opuštěně. Dny, možná týdny. Zrovna tak ale mohli odejít před pár hodinami a během příští chvíle vesnice ožije hlasy, mručením sobích krav a štěkotem psů.
Na trávě kolem jsou předměty. Lahev. Kostěný hřeben. Sobí lopatka. Kůže, snad kalhoty.
V blátě hluboké otisky. Simon nikdy podobné neviděl.
Vedle cesty je navršena veliká hromada tmavého kamení. Dál jen pěšina do mlhy.
Simon se obrací zpátky. Hledá odpověď. Někde tu musí být, něco přehlédl. Neumí číst z půdy, třebaže rozezná medvědí stopy a otisky kopytníků. Otevřené dveře, nedokončené všední činnosti, však naznačují nenadálý spěch, s nímž lidé opustili toto místo. Všechny čluny ale zůstaly u břehu. Odešli pěšky?
Dobrovolně?
Nebo jsou ještě tady, schovaní za mechem porostlými trámy srubů?
Největší dům má nejmenší okna. Aby neunikalo teplo.
Uvnitř je šero. Chce se rozkoukat. Náhle zahlédne koutkem oka pohyb...
Je pozdě.
Má pod krkem ostrou čepel a někdo mu do ucha syčí téměř neslyšitelné: „Nehýbej se!“
Nemůže se hýbat.
Vteřiny suchého polykání. Konečně smrtící kov zmizí.
„Otoč se! Pomalu!“

Žádné komentáře:

Okomentovat