O největším z mágů

V květnovém čísle časopisu Pevnost (i když to není zrovna moc vidět) vyšla povídka, která má celý a původní a necenzurovaný název: 

O Největším z mágů, aneb Putování k Dračí hoře, jež podstoupil můj veliký Mistr, a o slavných činech jím vykonaných, jak je sepsal jeho učedník řečený Zlaťák, v roce Líného berana přestupném do Chromé ovce.

Jedná se o fantasy humornou a dá se o ní prohlásit, že vypadá jako kdyby Terryho Prattcheta zkusil napsat Bohumil Hrabal. Nicméně v roce 2009 získala krásné, nepublikované šesté místo, čímž se přesunula do kategorie šuplík, než mě nový šéfredaktor Pevnosti Josef Horký požádal o něco k uveřejnění.

Nějakou zmínku o povídce můžete zkusit dohledat i zde (opravu tam je).

Nebudu složitě charakterizovat příběh - klasické téma čarodějův učeň, dobrodružná výprava, magické překážky a samozřejmě drak na cestě k nesmrtelnosti. Tentokrát z pohledu krčmářova syna.

 Ukázka:

Moje první setkání s Mistrem, bývalým arcimágem samotného Krále a hlavou rady Dvanácti mudrců, vrchním rádcem pozdějšího Renegáta a rady Dvou mudrců, přítelem – a jediným Mudrcem – našeho nynějšího dobrotivého vládce Jeronýma Uchvatitele, s mužem obklopeným aureolou světce a pověstmi o tolika pozoruhodných činech, jimiž obohatil naši epochu, proběhlo v roce Žíznivého draka, v hospodě U devítiocasé kočky.

Patřila mému otci. Staral se o ni od chvíle, kdy si porodní bába umyla ruce nad mou nebohou matkou, kterou porod oslabil natolik, že již nevstala z lůžka, než konečně pošla. Myslím kočka, samozřejmě.

Nechali jsme ji vycpat, protože máma o ní říkala, že se jedná o veliký zázrak a lidi se k nám jenom pohrnou, ale už se jich nedočkala, chudinka, obětovali jsme za ni černou svini – myslím za maminku, ne za tu kočku.

V tu dobu se udál druhý zázrak, a já bych řekl, že to všechno patřilo ke znamením, která provázela mé předurčení ke službě Největšímu z mágů a sice, že teprve patnáctiletou dceru našeho kněze bohové obdařili svou přízní v podobě zázračného nabytí mléka a ona se stala mou kojnou a já k ní velmi přilnul, stejně jako později můj otec, který ji u nás učinil děvečkou.

Vyprávěla mi mnohé příběhy o kouzelných mečích, o dračím hněvu a rytířské cti, které ji naučili doma, ačkoli se zdálo, že jinak nemá na domov zrovna nejlíbeznější vzpomínky a její bratři na ni často volali cizím slovem, které jsem tenkrát chtěl po Mistrovi vyložit a on mi dal namísto toho záhlavec.

Byl mohutný jako náš valach, co ho potom prodali řezníkovi za pár stříbrných, protože již neunesl postraněk, ale ne zas tak starý. Seděl u stolu, obklopen několika poháry piva, zčásti již prázdnými, a jedl česnekovou pečeni s hrachovou kaší a srstkovým kompotem za půl zlaťáku a kuřecí křidélka marinovaná v hořčičné omáčce s kyselými okurčičkami, taky za půl zlaťáku a ještě tři kousky domácího závinu a navrch – moc dobré – opilé třešně, to máme celkem za dvě padesát, a platil rovnou, takže ho otec nechal ustavičně obskakovat ženskými.

Ale jemu nevadily, jedině ho z míry vyvedla ta moucha, co se utopila na dně jeho číše, pročež mi bylo řečeno, abych pohnul svými zády tam, co začínají nohy, a koukal něco udělat.