Správný název této povídky je Nacionalnyj park Černyj kameň - samozřejmě psáno azbukou (opravdu netuším, jak ji sem dostat). V Žoldnéřích fantazie se umístila na pátém místě a jak napovídá její název bude se odehrávat kdesi na Sibiři, uprostřed močálů, divokých řek i mlhou zahalených hvozdů, kde se může skrývat (a ono se skrývá) opravdu Cokoliv. Právě sem míří moderní lovec za vzácnou trofejí nejnebezpečnějšího tvora planety a hájit zájmy přírodního parku bude jeho nový strážce, český dobrovolník Simon. Podaří se mu ubránit unikátní druh? A jak to vlastně vidí kořist? Nestanou se z obou soupeřů nakonec štvanci?
O křehké rovnováze ekosystému ne zcela běžných, zato určitě původních obyvatel zapomenutého přírodního parku, o dilematech lovců i aktivistů a snaze změnit svět, aniž chápu jeho pravidla, aneb, jak zní podtitul jednoho skvělého dánského filmu: "Bahno skryje všechny problémy".
Ukázka:
Potřeba opatrnosti vzrůstá. Tiše našlapovat. Hladké jehličky
sibiřských borovic tlumí kroky, lesotundra nasáklá vodou se
houpe pod nohama. Pomalu mezi první domky. Vesměs jde o čtverhranné
sruby s nízkou sedlovou střechou a dřevěné vigvamy, čumy.
Menší přístavky stojí na kůlech. Ještě menší jen na jednom,
chaloupka na muří nožce. Zásobárny oddělené kvůli medvědům
a rosomákům.
Po lidech ani stopy. V jednom z čumů vidí ohniště, na
něm kotlík s dřevěnou vařečkou. U něj hromádka složených
větví. Všechno působí opuštěně. Dny, možná týdny. Zrovna
tak ale mohli odejít před pár hodinami a během příští chvíle
vesnice ožije hlasy, mručením sobích krav a štěkotem psů.
Na trávě kolem jsou předměty. Lahev. Kostěný hřeben. Sobí
lopatka. Kůže, snad kalhoty.
V blátě hluboké otisky. Simon nikdy podobné neviděl.
Vedle cesty je navršena veliká hromada tmavého kamení. Dál jen
pěšina do mlhy.
Simon se obrací zpátky. Hledá odpověď. Někde tu musí být,
něco přehlédl. Neumí číst z půdy, třebaže rozezná
medvědí stopy a otisky kopytníků. Otevřené dveře, nedokončené
všední činnosti, však naznačují nenadálý spěch, s nímž
lidé opustili toto místo. Všechny čluny ale zůstaly u břehu.
Odešli pěšky?
Dobrovolně?
Nebo jsou ještě tady, schovaní za mechem porostlými trámy srubů?
Největší dům má nejmenší okna. Aby neunikalo teplo.
Uvnitř je šero. Chce se rozkoukat. Náhle zahlédne koutkem oka
pohyb...
Je pozdě.
Má pod krkem ostrou čepel a někdo mu do ucha syčí téměř
neslyšitelné: „Nehýbej se!“
Nemůže se hýbat.
Vteřiny suchého polykání. Konečně smrtící kov zmizí.
„Otoč se! Pomalu!“
Žádné komentáře:
Okomentovat