Velký bůh Propasti

Po deseti letech vychází konečně péčí nakladatelství Vlado Ríša sbírka povídek Andělé a démoni, v níž mám příspěvek s názvem Velký bůh Propasti.
Jde o poctu osobě Arthura Machena, a přestože se nejedná o steampunk, doba začátku dvacátého století si přímo říká o stylistiku, kterou někteří považují za zdlouhavou, nesrozumitelnou a nudnou.
Mě se to naopak líbí. A pro těch pár čtenářů, kteří mají obdobný vkus, zde otisknu alespoň její začátek.

Pokud se ptáte, co jsem napsal za těch posledních pár let, tak nic moc. Kromě pár článků v Sardenu, kde rozebírám nekorektnost Pána prstenů, otravu fantastikou a stav českých trikových filmů. Ale určitě se to časem zlepší..

 

Ukázka:

 

Předmluva

„Váš přítel je možná génius, ale do postele už si ho nevezmu,“ prohlásil prý Arthur Conan Doyle, když mu britský humorista Jerome Klapka Jerome půjčil novelu velšského spisovatele Arthura Machena. Tento muž, vlastním jménem Arthur Llewelyn Jones, patřil bezesporu k největším autorům fantastické literatury první poloviny dvacátého století. Byl členem známé okultní společnosti Zlatý úsvit, v níž figurovala jména Aleister Crowley, Gustav Meyrink, William Butler Yeats nebo Bram Stoker, nesmrtelný tvůrce nesmrtelného Draculy. Ovlivnil celou řadu spisovatelů nejen své doby; básníka T. S. Eliota, výše zmíněného A. C. Doyla, Raye Bradburyho, H. P. Lovecrafta – ne nadarmo prohlásil Stephen King Velkého boha Pana „možná nejlepším strašidelným příběhem v anglickém jazyce“.
Poprvé jsem o něm četl roku 1990 v úvodu do fantastického realismu Jitro kouzelníků L. Pauwelse a J. Bergiera. „Existuje kolem nás posvěcení zla, jako existuje posvěcení dobra, a náš život a naše činy se myslím odehrávají v netušeném světě plném slují, stínů a soumračných obyvatel.“
 A protože jeho díla byla prakticky nepřeložená, případně nesehnatelná, zakoupil jsem pochopitelně o dva roky později Velkého boha Pana v útlém sešitku krátce existujícího brněnského nakladatelství s příznačným názvem MOR. Anotace praví „Novela založená na představě, že Pan, mocný bůh lesů, lovců a přírody, nezemřel a ze svého skrytého pohanského světa vysílá anděly zla, kteří opanovávají některé jedince svou magickou mocí. Odráží se tu pojetí Pana jako symbolu absolutna u mystiků, kteří vycházeli z chybného odvození jména Pan od řeckého pan (vše), místo od paein (pást)... Chirurgický zásah do mozku dá jedné z hrdinek schopnost uvidět boha Pana, čili dohlédnout na dno vlastní duše, do nevědomí, kam nepronikne světlo rozumu a kde přetrvává animální síla.“
Později jsem si přečetl Tři podvodníky, Vnitřní světlo a další texty v českém překladu.
Od těch dob nemám klidné snění. Z pootevřených dveří na mě zírá představa, jíž se nevyrovná sebekrvavější výjev – znepokojivý pocit, že zlo, ať ho pojímáme jak chceme, je mnohem blíž, než jsme si ochotni připustit...
Není třeba omluv, že se v následujícím textu, pojatém ostatně velmi stylově, objeví celá řada motivů, jmen a parafrází z machenovského universa. Znalce tím potěším a ostatní možná inspiruji, aby si jeho dílo zařadili do kategorie k přečtení. Není zrovna přístupné modernímu čtenáři, je poplatné době, jejím literárním manýrám, ale věřím, že – podobně jako u Lovecrafta – stojí za to se prokousat na pohled nepoddajnou slupkou a objevit skrytý svět oživlých mýtů, vědeckého fantastična a tajemství, o nichž je lépe nic nevědět. Jakou větší poctu si může autor přát?
„Možná že je ve fantastických příbězích Arthura Machena více podstatných pravd než ve všech grafech a statistikách světa.“ (Philip Van Doren Stern)
    
Kapitola první
Muž z Londýna

Domnívám se, že by bylo zcela zbytečné pokoušet se před čtenářem zastírat skutečnost, že totiž v závěru našeho vyprávění se beze vší pochybnosti setká s Velkým bohem Propasti. Avšak musím upozornit, že cesta, vedoucí do sfér člověku nikoli jen nepřístupných, ba přímo zapovězených, není žádným způsobem zmíněna v dějinách okultních věd, v soudobých análech o ní nepadne jediná zmínka, zpráva o ní neprosákla do žádné z Tajných společností a krom strohého záznamu v doktorově deníku z března roku 19XX..  není jisté než to, že oněch sedm gentlemanů bylo účastno neobyčejnému a neopakovatelnému zjevení, příliš vzdálenému všedním okolnostem, aby o nich bylo možno vše vypovědět uším nezasvěcených a aby tito zůstali při zdravém rozumu.
Vraťme se však na počátek. Je hluboký podvečer, stromy ohýbá vánek a oblak dýmu z lokomotivy protéká mezi postavami opouštějícími kvapně malé, leč hojně využívané nádraží jistého lázeňského městečka na západě rakousko–uherské korunní země zvané Čechy. V modravé mlze se záhy rozplynou dámy s rozšafnými klobouky a bělostnými rukavičkami, jakož i olivrejovaní nosiči zavazadel některého z vyhlášených hotelů. Zdá se, že již nikoho dalšího nevidíme. A pak, jako se rozevírá opona před užaslým hledištěm, spatříme muže v dvouřadovém kabátě z nejlepšího anglického sukna s lesklým cylindrem nad vysokým čelem, zdobeným pečlivě upravenými vlasy, hladce oholenou tvář skrývající dvě hluboko vsazené přemýšlivé oči. Pomalu ukročí ze stupátka; je sám, jen s portfejí pod paží.
A právě tak nečekaně k němu přistoupí jiný muž, zatím zcela skryt v podloubí nádražní budovy, s buřinkou, s brýlemi, ase vcelku nenápadným způsobem se zastaví, jako by mimochodem, vedle nově přibyvšího cestujícího.
„Pan Archer, domnívám se?“
Muž lehce skloní hlavu.
„Jste očekáván.“
„Vím.“
„Šimon Rücker, k vašim službám. Můžeme vzít kočár, ale pěšky to však zabere jen slabou čtvrthodinku.“
„Rád se projdu. Cesta byla dlouhá. Děkuji vám.“
Lokomotiva vypustila oblak nadbytečné páry. Perón byl konečně opět prázdný. Oba muži, z nichž ten menší, s buřinkou, poněkud napadal na nohu a legračně doháněl krok dlouhána v lakýrkách, vyrazili mírně stoupající alejí, zabráni do vlastních myšlenek, ačkoli společná touha je sdílet myšlenky byla více než zjevná. Teprve vzdáleni budovám nádraží i všem příležitostným uším, jali se tiše zpovídat.
„Jste tu dlouho?“
„Do čerta, jen pár dní! Doktor mlčí jako hrob. Čekáme váš příjezd jako staré hampejznice vyhlížejí kunčofty. Město je nóbl, ale jinak nuda k uzoufání. Věřil byste, že tu není lze sehnat kuřivo do nargilé?“
„Měl jsem práci,“ pokrčil rameny pan Archer.
„V oboru?“
„Nikoli. Civilní.“
„Musí to být vskutku důležitá věc, že se Doktor rozhodl sezvat celou Sedmičku. Máte ponětí, o co může jít?“
„Vskutku nikoli.“ Muž pokrčil obočí. „Ne více, než vy.“
Chvilku je halilo ticho. V neokázalých pohybech oba pečlivě zastírali lež. Ani jeden však nechtěl před druhým vyjevit, co zaměstnávalo jeho mysl.
Pán v buřince vytáhl ze záňadří plechovou krabičku: „Poslužte, libo-li.“ Sám uchopil jednu kapsli a zacvakal jí o zuby.
„Kafr,“ přičichl pan Archer opatrně.
„Hrozná móda ve vyšších kruzích, povídám vám. Povzbuzuje mysl, stírá únavu. Já jich spořádám klidně několik za sebou.“
„Děkuji. Pečlivě se vystříhám užívat jakékoli látky ovlivňující mysl.“
„Jak myslíte.“ Rücker sklapl tabatěrku. „Ani víno?“
„Zejména alkohol.“
„A takhle tête-à-tête les pettites dames?“
„Nejsem příliš dobrý společník, račte prominout. Většinu času trávím studiem.“
„A, chápu. Mudrc na poušti. Já zastávám epikurejské učení. Člověk, jeden každý, je stvořen, aby uspokojil své potřeby a touhy v materiální i duchovní rovině.“
„Toto tvrzení je spíše hedónismem,“ prohlásil pan Archer suše. Zřejmě zamýšlel vtipně reagovat na své označení asketou. Pan Archer měl ovšem asi tolik nadání pro jemné nuance řečnického umění, jako dřevorubec pro vyšívání krajek. Jeho společník v duchu proklínal okolnosti, které mu do cesty poslaly takového morouse – ačkoli tušil, že jde s největší pravděpodobností o člověka nadmíru důležitého, bez nějž Doktor nehodlal zahájit setkání společenství Sedmi, o němž i zasvěcení mluvili toliko v narážkách. Bez ohledu na ovzduší spiklenectví v jistých kruzích neprosáklo o jeho členech ani poslání na veřejnost nic. Každý nominovaný pocházel z jiné části světa, z jiné okultní oblasti, a navzdory odlišnostem i stupňům zasvěcení bylo nade vší pochybnost jisté, že nejde o salónní spiritisty, ani zednáře opojené světským vlivem – představený Sedmičky, jinak zvaný prostě Doktor, vybíral mezi stovkami adeptů tajných nauk pouze ty, jejichž přínos ke studiu skrytých sil byl vskutku klíčový. A tak, bez ohledu na tělesný vzhled či charakterové vlastnosti, věděl pan Rücker přesně, koho má před sebou. Muže přísné vědy, odborníka na slovo vzatého a praktika s nejvyšším zasvěcením. Právě jako byl sám.
Stačilo udeřit na správnou strunu.
„Jste lékařem, že jsem tak smělý?“ vystřelil naslepo.
Pan Archer nepřítomně kývl. „Chirurg. Specializuji se na operace mozku.“
„Již rozumím! Potřeba pevných rukou je v příkrém rozporu s oblažováním těla... což nejsme po sklence vína vláční a po noci stráveném na lůžku děvky otupělí a malátní? A přece se dříve věřilo, že v mozku sídlí naše duše – antropofágové věděli, že nejlepší krmí jest srdce a hlava zabitého nepřítele...“
„V tichomoří takto dokonce projevují úctu zemřelému. Je však zajímavé, že mnozí Papuánci, kteří tuto praktiku podstoupí, záhy onemocní smrtelnou chorobou kuru. Měl jsem možnost studovat jejich mozek – nerad to zjednodušuji – připomínal mořskou houbu. Cosi děsivého, o čem nemáme zatím ani potuchy, ho doslova rozhlodalo zevnitř.“
„Možná se Stvořitel mstí za přestoupení Desatera.“
„Nejspíš ne. Na vině je, dle mého názoru, nedostatečná tepelná úprava. Již Tacitus píše o galských druidech, že pojídali mozky z hlav ukořistěných svými válečníky, aby získali jejich moudrost, důmysl a vědomosti. V šestnáctém století se prý hojně užívalo sušených lidských vnitřností a dovoz mumií z Orientu k léčebným účelům stále nedostačuje poptávce. Lidské tělo je hmota jako každá jiná. Oba víme, kde se nachází to hlavní.“
Pan Rücker si posunul buřinku; nečekaně hovorný muž z Londýna mimoděk zvolil ostřejší tempo a poněvadž kopec, lemovaný stromořadím, pokračoval, nestačil jeho dlouhým krokům.
„Za vším je neviditelná druhá strana mince,“ pokračoval pan Archer zaníceně, jako by mluvil pro sebe, diktoval poznámky pomyslné stenografce – „vezměte si například tohle město! Navenek spořádané domky, malebné řady zdobených fasád. Co je však pod tou slupkou? Víme snad, jestli za oknem právě necizoloží ctná manželka se svým amantem, netýrá muž pro potěšení služebníka či kdosi nevraždí nevinného? Zdali se nekují zrady a rebelie proti řádu světa? Mým úkolem je naučit se vidět, porozumět skrytým procesům. Protože je i další rovina, hlubší, odkud k nám proudí nehmatatelné síly ovládající naše konání! A cesty k ní vedou skrze hmotu, přestože sama hmotnou není. Věřím, že za tímto městem existuje zcela jiné město. Málo víme o těch, kdo je obývají. Ale věřím, že jednou je spatříme na vlastní oči.“
Před nimi se vynořilo průčelí ostře lomeného domu s arkýři, v jehož horních oknech se svítilo a zněl odtud hlasitý hovor. Pochmurný ráz budovy snad vyvolávala úzká okna, v nichž setrvávalo cosi gotického, snad i nápis nad hlavním vchodem: Thille.
Pan Rücker sňal buřinku a otřel z čela krůpěje potu, vychládající v setmělém ovzduší.
„Jsme zde,“ oznámil prostě.