Na věčnou památku

©2011 Petra Valouchová

Když někdy v únoru vyhlásil server Topzine první ročník soutěže Fantastická povídka, prošel jsem archiv nepublikovaných prací a rozhodl se také přispět kapkou do čarodějnického kotle. Kdo nic nezkusí, nic se nedozví. A především nikdo o něm.

Samozřejmě mě příjemně překvapilo, že se z přihlášených 666 povídek probojovala zrovna ta moje do finálové dvanáctky. A ještě příjemněji jednotlivá hodnocení porotců. Abych řekl pravdu, tak mají ve svých připomínkách všichni pravdu. Alespoň co se týče mě, práce ostatních jsem zatím nečetl a nejspíš se k tomu dostanu až po vyhlášení.

Na věčnou památku by opravdu měla skončit jiným, překvapivějším závěrem, jak doporučuje J. W. Procházka. Bohužel jsem ji psal spíše jako záležitost atmosférickou a tak nepřekročila stín tradičního rozuzlení jakési hororově laděné anekdoty s lehce moralizujícím podtextem.

Stylistické prostředky, zvolené k dosažení zamýšleného účinku, mohou opravdu na některé čtenáře působit formou nákupního seznamu, jak podotýká Jakub Ehrenberger.

Každopádně vyjádření Františky Vrbenské si rád zkopíruji v plném znění:

Na věčnou památku Daniela Tučky představuje zralou a profesionální fantastiku s atmosférou a poezií, kdy náznak tajemna krystalizuje do závěrečného zlomu. Není divu, autor se v posledních třech letech pravidelně umísťuje v soutěži o Cenu Karla Čapka, publikoval v Mlocích z těchto ročníků, v Kočasu, Žoldnéřích fantazie i sbírce Ježíšku, já chci plamenomet.

Pro škarohlídy a vyznavače konspiračních terorií prohlašuji, že neznám žádného porotce kromě těch, které potkávám na vyhlašováních soutěží a naše vztahy jsou ryze formální. Nikdo z nich nemá osobní důvody upřednostňovat zrovna moji práci.

Pevně doufám, že mi do příštího ročníku vyjde první kniha a nebudu tak splňovat podmínky pro přijetí, čímž dám prostor, méně "známým" autorům.

Hlasování čtenářů posunulo povídku na osmou příčku, což hodnotím docela kladně, protože se názor odborné poroty a čtenářů zase tak nerozcházejí, narozdíl od jiných textů. Každopádně měla návštěva Knižního veletrhu svoje plus. Vyslechl jsem si nezveřejněný dopis J. W. Procházky těm méně úspěšným účastníkům soutěže Fantastická povídka a dal mu za pravdu. A zároveň pochopil, proč ho redakce Topzine odmítla v této podobě zvěřejnit - do příštího ročníku by přišlo o šest stovek příspěvků méně. Anebo, vlastně ne. Sebereflexe je vzácná.
Také jsem si odnesl podepsaný exemplář knihy Michala Ajvaze Lucemburská zahrada. Pokud máte rádi fantastiku bez provařených atributů a klišé, doporučuji.

Povídku Na věčnou památku si můžete přečíst na stránkách soutěže, na Topzine.cz nebo zde.

Na věčnou památku

Když se dotknul kovového sloupku autobusové zastávky, ucítil elektřinu, jak mu s krátkým cvaknutím vnikla do prstu. Byla všude; oblaka, rozlitá do široka jako rtuť, tlačila na město, připravené k dešti. Ženy už sklidily poslední kus prádla z balkonů. Turisté zmizeli v kavárnách. Vzduch voněl jako špatně vyždímaná houba. Kapky se dotkly skel.

Na místě, odkud byl jindy nejkrásnější výhled, stál muž pod velikým deštníkem, skloněný k fotoaparátu na čtyřnohém stativu. Byl to postarší model, přístroj i jeho majitel. Vyzařovalo z nich dávné kouzlo profese, úměrné velikosti železné krabice opatřené ručními hejblátky; kouzlo, které dokázalo přinutit dámy k pózování v nepřirozeně vypjatých polohách, starší ženy k zasnění, mladé muže k světáckému pohledu, důstojné pány k ještě větší důstojnosti, rozjívené děti zvědavě strnout před objektivem. Svazovalo čas do dvou rozměrů, vtiskávalo místu pečeť jedinečnosti, dotýkalo se umění a lidské touhy po nesmrtelnosti.

V době, kdy lidé nabíjejí karty mobilů svými megazážitky Já a cokoli na světě, určené k tomu, abych se s tím zvěčnil, působil ten muž jako černobílá fotografie.

Opět si prstem na jízdním řádu vyhledal odjezd, stačil ho zapomenout během hluboké úvahy o marnosti, marnivosti a marnotratnosti světa. Chybělo čtvrt hodiny, nedělní podvečer si dával načas.

„Promiňte,“ oslovil fotografa, když se osmělil vejít do prostoru expozice, třicet kroků od kryté zastávky.

Nespokojeně zavrtěl hlavou a gestem ho odehnal mimo záběr. „Tohle nedělejte! Nesmíte tam být!“

„Rozumím. Taky fotím,“ zařadil se do kategorie, aby zvýšil šanci navázat rozhovor.

„Hm.“

„Mám zrcadlovku po tátovi, Japonce, plnej manuál. Hlavně diáky, to bejvaly neskutečný barvy. Ne jako dneska.“

Měl pocit, že mužův zájem nevzbudil.

„Co fotíte vy?“

„Genia loci,“ odpověděl mu polopřítomně, s prsty na kroužku clony.

„A tenhle přístroj je odkud? Nikdy jsem podobnou značku neviděl.“

„To jste ani nemohl, mladý muži. Postavil jsem ho sám.“

Slova se zadrhávala. Oba se zahleděli na horizont. V atmosféře kalného bezsvětla měly domy téměř ploché fasády, kompozice zarámovaná hledáčkem se podobala obrazu z dob, kdy perspektiva teprve čekala své objevení. Dojem umocňovala absolutní statičnost. Nikdo se neprocházel v ulicích, neprojelo auto, neproletěl pták, nepohnul se list papíru, holé stromy neohýbal vítr, ztišený před prvním náporem bouře.

„Zavřete oči,“ upozornil fotograf.

I přes víčka vnímal nehlučný záblesk. Ve vzduchu ucítil elektřinu, jako když před chvílí dostal ránu od sloupku zastávky.

„Proč na nekonečno používáte blesk?“

„To je specielní zdroj světla. Škodí živým organismům, proto čekám na chvíle, jako tahle.“

„Tý jo! Máte inframateriál?“

Muž se pousmál. „Něco takového.“

„Vystavujete někde? Docela bych rád viděl, co z toho vyleze.“

„Prodávám fotky. Můžete se zastavit. Pod věží dvanáct, výloha je napůl s prádelnou, snadno ji přejdete.“

Číslování domů je přinutilo projít ulici po obou stranách. Ani vývěsku Pereme, čistíme nebylo snadné objevit, relikty dávnějších dob spolehlivě zastíraly neony a výklady zářivé hloubky, laciné délky a slevněné šíře. Několik černobílých obrázků, pozohýbaných sluncem, na ploše metr čtvereční nepřipoutalo ničí oko, pokud se kolemjdoucí nezastavil přímo vedle úzkého vchodu za drátěnou roletou.

„Počkám venku,“ řekla znuděná Gábina, když ji znepokojily vysoké schůdky, nekompatibilní s jejími podpatky.

Uvnitř bylo šero, ticho a hořký zápach ručně sypaných chemikálií. Za pultem seděl fotograf, před sebou mosazné váhy s miskami z želvoviny, tmavě hnědé lahve se zabroušeným hrdlem, hromady lepenkových krabic fotopapírů.

A za sklem, na stěnách pokrytých černým sametem, ve stojanu a vzadu vedle dveří do privátních míst, bylo několik velkoformátových zvětšenin, jaké město nabízelo k obdivu a zaznamenání svým návštěvníkům, obdařených touhou dokázat času, že jejich vzpomínky jsou věčné a paměti, že kdysi bývala plná dojmů, nyní vybledlých jako čtyřlístek vložený do knížky.

S jedním rozdílem.

Na snímcích nikdo nepózoval. Neopíral se o památky, nepodpíral náznakem sloupoví chrámů, nezacláněl květinám v parku, nesedal si na kamenné schody, neosahával obnažené sochy, nedělal obličeje a neobjímal pokaždé jinou ženu.

A město na nich vypadalo jako uhlem načrtnutá skica, mnohem starší, než ve chvíli, kterou si pamatoval; sto let, možná tisíc, esence podoby jednoho místa napříč historií, jeho podstata, jeho nejpravdivější vystižení, jeho duch.

Nenapadalo ho, čím vyjádřit obdiv. Zatleskat? Smeknout? Zaplatit?

„Čas od času nějakou prodám do světa,“ řekl muž za pultem. „Je to můj způsob, jak si vydělat na život.“

„Jak je to možný?“

„To chtějí vědět všichni,“ zasmál se pod vousy. „Kdybych svůj postup zveřejnil, zakrátko se budou do mobilů montovat nové snímače a bude po kráse. Cena starých fotek je právě v jejich jedinečnosti. Už nikdo je takhle neudělá. Agentury se můžou přetrhnout – retro je v módě. Ale tohle je víc. Opravdová minulost.“

„Takže to není montáž? Počítačem upravený nebo tak něco?“

„To já ani neumím, mladý muži. Jsem stará škola. Starý pes.“

Skláněl se nad zrnitým obdélníkem, který si pamatoval z deštivého večera. Tisíckrát otřepané panorama zbavilo cvaknutí závěrky naplavenin přítomnosti, všech nepatřičných zásahů, výstřelků a přebytků, vyretušovalo hrubé omyly, vymylo ostré barvy do šedých odstínů.

Město, jaké si odnášíme ve vzpomínce.

„To bych si hrozně chtěl vyzkoušet,“ vzdychl, protože si vzpomněl na Gábinu, která už nejspíš vztekle volá některé ze svých kamarádek, že její přítel místo na ni čumí na nějaký blbý fotky, měla jsem ho poslat do háje, pana umělce, stejnak tomu hovno rozumí.

„Klidně můžete,“ pokrčil rameny. „Přístroj sám o sobě není k ničemu, postavit se dá za pár babek a vyvolat tenhle film můžu jen já. Nechte mi tady pětistovku a zítra ho vraťte. Udělám vám obrázky, že na ně do smrti nezapomenete.“

„Zavři oči,“ přikázal Gábině asi po desáté.

„No jó, porád!“ Cvakla spoušť, oslepivá záře se odrazila od chodníku.

„Dá se to viděl hned?“

Povzdychl si. Chodit s dívkou o půl generace mladší znamenalo neustálou konfrontaci.

„To není digitál, miláčku. Musí se nechat vyvolat, nazvětšovat na zvláštní papír, ustálit, vysušit a vyleštit.“

„To je dávno překonaný,“ protáhla obličej. „Ty seš tak roztomile fixovanej na retro hračky. Jako by ti nebylo třicet!“

Ty máš taky starou hračku, odpověděl jí v duchu. A šaty ve stylu šedesátejch, podmalovaný oči a vysoký podpatky, jaký šlapou naše multikulturní století vedle plejády jinejch stylů. Jenom si to neuvědomuješ, kočičko. Někdy mám pocit, že ve své nezodpovědné hlavince nemáš nic než sebe.

„Hej, vyfoť mě tady!“ vyskočila na zídku barokní kašny. Zvedla ruce za hlavu a vypjala hruď.

Chvilku se kochal pohledem, než řekl: „Slez. Tenhle blesk je vysoce nebezpečnej.“

Udělala odstřiženou loutku. „Ty seš tak komisní. To jako voslepnu, nebo co?“

Nevěděl. Starý pán mu kladl na srdce, aby se vyhnul všem živým objektům. V jeho době se příkazy respektovaly.

„Místo tebe bude na snímku hnijící zombie,“ pokusil se ji rozesmát.

„No to je vtipný. Na jednu se právě dívám,“ vrátila mu.

Nastavil clonu. Kovový stojan ho poškádlil statickou elektřinou, dneska už několikrát. Možná to byl důsledek neobyčejně silného blesku, před nímž ustupoval i čas.

Schylovalo se k dešti, studený podzim vylidnil ulice. Úroveň světla klesala.

Budou se muset vrátit, je tma, napadlo ho, když zaostřoval detaily kamenné plastiky. Stejně by mě zajímalo, když město vypadá jako svůj předobraz, co by tahle fotka udělala s člověkem...

„Gábino!“

Zařval a skočil po dívce, která si nasadila tmavé zrcadlovky a s rošťáckým úsměvem vlezla do záběru.

Cvak!

Velice dlouhá expozice skončila zábleskem.

Světlo je překvapilo jako ježka reflektor tiráku.

Pomalu se rozkoukávali.

„No vidíš,“ řekla mu. „To bylo strachu, poseroutku.“

Vyháněl z očí světelné kruhy. Něco bylo špatně.

Stáli před fontánou, v bezbarvém šeru. Prastaré domy se tyčily kolem nich v expresionistickém zakřivení, dvourozměrné siluety vyřezané z černého papíru, vzduch byl těžký, zrnitý stříbrným prachem.

A bylo ticho.

Jako na fotografii.

© Petra Valouchová