Žoldnéřů fantazie jsem se letos účastnil potřetí. Po akční krvavé lázni s vlkodlaky v hlavní roli a romantickém vhledu do světa vodních vil pod našimi městy přichází dark fantasy, kterou si zaručeně neoblíbíte. Možná i proto skončila povídka až na devátém místě, cestu do sborníku, který vyjde příští rok v květnu, má však otevřenou.
Antihrdina, starý, cynický a životem otrávený inkvizitor, je požádán, aby zahnal démona, který sužuje domorodou vesnici. Při jeho misi čtenář pomalu zjišťuje, že ze všech postav je možná právě on tou nejméně negativní...
Ukázka:
Ve stáji páchla
močůvka. A ještě cosi. Světlo luceren vyplašilo hejna dotěrného hmyzu. Muž
v dlouhé kožené zástěře zvedl plachtu a před jejich zraky se objevila
mršina koně. Na šíji měla hluboké rýhy, jako by ho drásaly ostré drápy šelmy,
zaschlá krev slepila slámu do tvrdé krusty.
„Krava, kouň, brašas,
šecko nam zgrve pije a suženi zle nas postihlo. Bjes oubchazi domašnu.“
„Ybera,“ dodal kdosi.
Stařec si nechal podat
lampu. Pak se sklonil nad dávno vychladlým trupem, odehnal mouchy a prsty
zkoumal ránu. V duchu se zaobíral vzpomínkami. Už kdysi viděl podobné
stopy. Nechtělo se mu zatím vynášet soudy – poučená ruka dokázala napodobit
cokoli a největší bestií býval vždycky člověk, to za svůj dlouhý život zjistil
mnohokrát. Přesto měl zvláštní pocit, když se dotýkal zvířete. Jako by se
v jeho mrtvém oku, zmatnělém a plném hmyzu, odráželo o jednu postavu
navíc, než se jich do nízké stáje vměstnalo.
Otočil se. „Hm. Doneste
mi vodu a koně spalte. Nedávejte jeho maso ani psům.“
„Nejsu. Šecky je zobraž
bjes.“
Venku hořel oheň. Kolem
něj postávala skupinka vesničanů. Neodcházeli do svých domovů, kněz svatého
Gerži jim přicházel dát naději v soužení. Ve tvářích měli vepsánu obavu
z noci, která se pomalu snášela nad údolím, rozlévala se od stromů podél
řeky, přes nízké střechy ze slámy, hliněné domky, podobné vlaštovčím hnízdům
nalepeným k sobě, mezi ohradami pro dobytek, nad rozdupanou návsí se
zbytky trusu, kostí a střepů, vplouvala do jejich oken bez okenic, kde lojové
svíčky čoudily ke stropům ověšených amulety a svatými obrázky, plnila jejich
hlavu, připravenou uvěřit čemukoli, co se vymykalo každodenní všednosti.
 |
| © 2011 Monika Dupalová |
Žádné komentáře:
Okomentovat