Vyryto v prachu

 Zlaté zebry 2009 jsem se původně účastnit nechtěl. Jednak mě nenapadalo vůbec nic na zadané téma, jímž byla parafráze známého prohlášení letu Apolla 13 Houstone, máme problém, jednak jsem netušil, jak tam napasovat ona povinná slova zlatá zebra. Ale jednoho dne jsem přemýšlel v jiné souvislosti o cargo kultu a výsledkem je tato mikropovídka, která sice neobsadila první příčky, ale zato si ji můžete přečíst v plném rozsahu.

Vyryto v prachu

– Říkej, Veliký muž, co ty dělal tam nahoře?

Eugen přiložil k ústům misku kokosového mléka, zahleděl se na strop náčelnické chýše, vzdorující dešťnému období, vdechl syrově chutnající kouř ohniště, vyplivl zbytky nahořklé skořápky a v duchu se vrátil na orbitální stanici, kde trávil poslední půlrok, než mu doktor Howard z vesmírného programu nařídil dovolenou, pokud možno v klidném prostředí, daleko od zodpovědností astropilota, někde v přírodě, s otevřeným prostorem nad hlavou. Vybral si tenhle ostrov. Už proto, že k němu nikdo nejezdil a nejbližší letecká dráha byla na stovky mil vzdáleném atolu.

– Vlastně dělám všechno, co na zemi. Vstávám pravidelně, snídám pravidelně, mé vylučování je pravidelné, hygiena je přísně dodržována, kondiční běhy na simulátoru taky. Ve stejný čas mi začíná směna, následuje kontrola systémů, příslušné úkoly, co si na mě vymysleli pánové od výzkumu, příprava na misi, ať už skutečnou nebo jen cvičnou, devětadevadestát věcí ze sta, které mi přijdou tak nesmyslně ubíjející.

Na cestě mezi hvězdami, kam zatím nedosáhnem, nejsou žádné motoresty, kam by si unavený řidič zašel na sendvič a kafe z automatu, potěšil se výstřihem servírky, prohodil pár slov s chlápkama od náklaďáků a v poklidu zhlédnul novinky infokanálu.

Maličký stařík s plastikovými hodinkami na pravé ruce rýpal klacíkem do hlíny a houpal se ze strany na stranu. Nezdálo se, že rozumí všemu, co jeho na místní poměry výborná angličtina vytvarovala z Eugenových monologů. Ale všemu přikyvoval. Image moudrého muže.

– Říkej, Veliký muž, co tam nahoře?

Pod podlahou šustil hmyz, z nádoby v ohni stoupala pára a neochotně se pokoušela projít stěnami, v zelenošerém zákalu byly nejintenzivnějším vjemem pachy koření a čpavé pižmo lidského těla.

– Okupujeme pár desítek čtverečních metrů neznáma, krabice z plechu a kompozitů, přeplněné zásobami pohonných hmot, kyslíku, vody a neuvěřitelně složité techniky, která nám má zajistit přežití v nepřátelském světě, který nás nezve, ani se nebrání, když se v něm roztahujeme, protože jsme zrnkem v moři bez břehů a nikdy se ničím víc nestaneme.

Stanice jsou jako pokladničky, kam přenášíme nejcennější vynálezy naší civilizace, truhlice nabyté drahou technologií, kolébající se na zádech kybernetických velbloudů v pomalé karavaně na cestě ke hvězdám.

– Co vozil Veliký muž?

Zvnějšku sem doléhaly zvuky monotónních bubnů, křičely dětské hlasy a pomekávaly kozy. Eugen se poškrábal na hlavě, přivřel oči a namísto olámaných rohoží, jimiž zatékalo do plechového lavoru na zápraží, kam chodila pít drůbež, potrápil paměť vzpomínkou na pilotní kabinu Spacetrucku, jak mu přezdívali chlapci z velína.

– Za sebou vleču konvoj naložený ultramoderním šrotem, který zastará dřív, než z něho na měsíčním orbitu smontují novou stanici a další blázni budou utrácet svůj život ve jménu pokroku, který nás dovede koncem tisíciletí možná alespoň za Mars. I slimák je v dějinách dobývání planety rychlejší, než my ve vesmíru. Tihle lidé například nikdy neopustili rodný kus půdy a chybí jim snad něco? Jak to přijde, že nám se daří létat nad jejich hlavami v něčem, co jsme nestvořili a čemu rozumíme skoro stejně tak málo, jako oni?

– Bohové dali velikým mnoho darů. Bílý muž zapomněl. Dávno ztratil kouzlo a stojí na místě.

Náčelník se podrbal na předloktí, zvednul horní ret a zčernalou dírou po předních zubech vyplivl rozžvýkaný kořen. Pak zabodnul větvičku vedle ohniště. Vrhala neurčitý stín.

Eugena pochopitelně napadlo podbízivé přirovnání, že je to symbol jeho samotného a neubránil se pokušení vzít se do rukou.

V tom okamžiku jím projela palčivá vzpomínka: obří konvoj se řítí meziplanetárním prostorem, kokpit zaplňují světélka mimochodných informací a jemu se do komunikátoru vtírá stále vypjatější hlas: Pilote, máte nějaký problém? Pilote, ozvěte se nám, pilote tady Houston II! Vteřiny ho tlačí, ale on nemá sílu promluvit. Mozek astronauta, který dokáže za vteřinu sestavit nejlepší z možných řešení, je paralyzován. Nekonečno bortí měřítka ad absurdum. Vesmír, v němž může existovat cokoli, neprobádaná věčnost, na jejímž prahu káže mravenec o zákonech, jimiž se řídí.

Doktor Howard mu řekl, že Syndrom selhání není v meziplanetární medicíně novinkou.

– Bohové posílají Velký bílý muž. On má silné kouzlo. My máme víru. Dlouho čekáme.

Stařešina se usmál. Podíval se na plastové hodinky s páskem pruhovaným jako zebra.

Eugen si uvědomil, že je v tom kousek pravdy. Tihle lidé se naučili používat kulturní výdobytky bez jakékoli snahy o jejich pochopení. Nikdy je nebude zajímat, kde se bere elektřina, rádiové vlny – jsou tady, aby jim přinášely užitek, zábavu. Na montážních linkách v jihovýchodní Asii vznikají systémy vesmírných lodí. V Polynézii testují domorodci jejich motory. Kdyby měli finanční prostředky a know-how západní civilizace, nebudou se zabývat výzkumem, objevováním nových možností – ale bez rozpaků osídlí všechny obyvatelné planety. A budou přitom používat naučené technologie, právě jako po tisíce let vystačili jenom s ohněm, kameny a dřevem.

Kouskem dřeva vyryl do prachu první věc, která mu vytanula na mysli.

Náčelník pokýval. Přehodil si přes útlá ramena kus pleteného rákosu a vyšel do deště.

Eugen ještě chvíli hleděl do plamenů. Pak smazal svůj identifikační kód a pokusil se opět zapomenout kým je, odkud přichází a kam ho po skončení dovolené zase pošlou; venku přestalo pršet a džungli prozářily durové melodie barevně oděných žen. Dveřmi uviděl, jak se na hliněné přistávací dráze míhají postavičky, kusem kůry signalizují uvolnění bambusových stabilizátorů; trup nosné rakety, sešitý z palmových listů se dík vlhku třpytil jako na záznamech, které jim z dlouhé chvíle přehrával večer v chýších a oni ho potom zahrnovali veškerou péčí, neboť Velký bílý muž přišel dát kouzlo, jímž získají přízeň nebeských bohů i lodě plné zázračných darů.

Než se stylizovaná kopie Neptuna III zvedla v oblaku prachu nad horizont, stačil jen zavřít pusu. Bylo mu jasné, že dosavadní dějiny vesmírných letů skončily – pánové z NASA se můžou jít vycpat, včetně doktora Howarda!

S úlevou odhodil satelitní telefon do kaluže. Pocit nesmírné radosti odplavil všechny stíny.

Myslím, že máte problém, Houstone, poznamenal v duchu.