Rezavé ovce

Další, již čtvrtý ročník Žoldnéřů fantazie vyhrála steampunková fantasy s příznačným názvem Rezavé ovce. Na co se můžete těšit? Alternativní dějiny Austrálie (potažmo světa), paromobily, kolty proklatě nízko (tentokrát bez vůně střelného prachu, zato s větší ráží), na nevídané vynálezy, moderní exorcisty démonů, zlatokopy, krásné tanečnice s jadrným slovníkem, zchudlé šlechtice a ďábelské průmyslníky, posedlé touhou ovládat svět. Jestliže jste kdy slyšeli o mýtickém bunyipovi, bude vás jistě zajímat snaha o jeho odlovení. Pokud věříte na duchy, jistě vás potěší jejich konzervace uvnitř speciálních Leydenských lahví. A jak s tím vším souvisejí ty podělaný ovce? Jejich jemňoučká srst je totiž...

Leč nepředbíhejme, jak se píše v šestákových krvácích. Můžete se přesvědčit sami.

Ukázka:

Rudé slunce schoval nízký kopec, když řidič vozidla americké značky Oliwer konečně povolil ventil šoupátkové komory a dvojčinný stroj ryčně vypustil přebytek páry. Prostorné náměstí, kam se v době trhů sjížděly vozy z celé jižní provincie, oblažilo ticho. Muž seskočil do rozježděných kolejí spíše příjezdové cesty než ulice v pravém slova smyslu – za několika nízkými, hranatými budovami z bíle natřených prken a zhruba tuctem plátěných stanů pokračovala rovinná buš, porostlá travou a řídce roztroušenými keři. Soumrak pokryl krajinu kouřově modrým pláštěm. Jen ptáky nad vzdálenými akáciemi dosud zlatilo slunce.

Řidič oprášil klobouk. Pak sundal okuláry, chráněné koženou očnici. Zasunul je do kapsičky letecké vesty, kterou náležitě dlouho zbavoval rudého prachu, než přes ni oblékl kožený kabát; z nákladového prostoru vyňal cestovní brašnu s mosazným kováním, také kulaté pouzdro poněkud větších rozměrů než mívá tubus dalekohledu a zprvu nejistým krokem, prozrazujícím dlouhou a únavnou cestu v neodpruženém dopravním prostředku, zamířil k šerednému baráku, jehož vývěsní štít sliboval S A L O O N.

Dlužno podotknout, že cedule jiných provozovatelů byly podobně strohé. Řezník, Holič, Pekařství, Krám. Nejhonosnější budova patřila bance, a zde také končila většina zlatých zásob, vytěžených místními diggery. Na zlaté horečce se ovšem přiživovala spousta profesí.

S jistým zájmem shlédl pestře pomalovaný plakát vybízející diváky, aby každý 1-ní večer v měsíci laskavě navštívili šapitó světoznámé Zpěvačky a Tanečnice Elzy Gomez, předvádějící šokující a zcela ojedinělý Hadí tanec, vstupné pouhých 10 aust. guldn., vojáci Její výs. polovic.

Za okny šenku svítily petrolejové lampy.

„Dobrý večer, pánové,“ pronesl, když po něm vzhlédli.

Ticho se zalykalo zvědavostí. Vysoký cizinec v nezvyklém ošacení, s komickým přízvukem, sliboval rozptýlení.

„Aj vám, mistře,“ odvětil vousatý chlapík s kulatýma očkama, v němž by hospodského poznal i jednooký pštros emu. „Si ráčíte?“

„Pro začátek sklenku něčeho ostřejšího. Pak se navečeřím a před ulehnutím bych rád sklenici teplého mléka. S medem.“

Štamgasti se pustili do smíchu.

„Božínku, prej mlíko? Eště pusinku na dobrou noc by nechtěl?“

„A chtómu porádně žhávou Aborichinku,“ vycenil masivní zuby zástupce holandského etnika u rohového stolu.

„A schlénku néjostřejšícho mléka!“ dodal jiný. 

„Ha ha.“ Cizinec si odkašlal.