Ačkoli skončila v CKČ 2010 až na devátém místě, vybrala si tuto povídku Jiřina Vorlová do sborníku Kočas 2011. Zpočátku humoristické vyprávění o válce mezi chataři a pravověrnými trampy na místě tajemných vykopávek dává tušit, že něco nebude v pořádku s protagonisty příběhu, ani s černým pejskem, který se nečekaně objeví na scéně. Vyřeší laxní antihrdina Doktor záhadu, než padne první hlava? Teprve poslední řádky vám odpoví, kde začíná konec.
Další informace: LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi
Ukázka:
Byl to Šerif. Neklepal, protože jednu ruku pod zkrvaveným obvazem držela páska, v druhé měl revolver. Vyděsil jsem se postupně jedním i druhým.
„To byla noc!“ začal vysvětlovat, zatímco mi rudě batikoval spacák. „Hoši to trochu přehnali – servali ceduli u silnice, a když po nás začal zase střílet, proplížili se podél plotu a vzali si do parády jeho auťák.“
„Co jste s ním provedli?“
„Ale nic moc. Kamarád Bobr trochu propíchal gumy. No – a Pařez mu vymlátil okýnko. Šutrem.“
Zakroutil jsem nevěřícně hlavou.
„Na takový fáro je to škoda desítky tisíc. To vás nenapadlo?“
„Byli jsme všichni trochu pod parou,“ řekl a syknul bolestí. Kulka naštěstí prošla, zůstala neporušená kost a porušený sval. Těsně vedle. Oči mu zářily jako malýmu klukovi, když provede nějakou pitomost na hraně zákazů dospělých.
„Jak malí kluci,“ neodpustil jsem si. „Ošetření týhle rány budu muset hlásit policii.“
„Neblbni, Doktore. Nic vážnýho se nestalo.“
„Jak to? Mohl jsi být mrtvej.“
„Kdepák. Don Pedro použil svůj světlomet. Šel proti nám, nestřílel naslepo.“
„Nekecej nesmysly. Takových náhod už bylo. A vůbec, odvezu tě do nemocnice, tam se tě stejně budou ptát, kdes k tomu přišel.“
„Můžu říct, že jsem si to udělal sám,“ ušklíbl se a mávnul revolverem.
„Zabaví ti ho. Přestupek, a tak dál…“
„Já vím, mám dva. Ale nebudou vyšetřovat ostatní.“
„Ty seš pořád tak charakterní, Šerife,“ utáhl jsem mu obvaz, až zaskřípal zubama. „Tebe je pro trempy škoda. Měl bys dělat politiku. Nebo národního hrdinu.“
„Třeba Jánošíka?“
„Spíš Jana Palacha.“
Nechal jsem psisko, celé zpitomělé z pachu čerstvé krve, zavřené ve srubu, popadl bundu s občankou, abych dodal svědecké výpovědi vážnosti profesního lékaře a doprovázeni skupinou zkrotlých kotlíkářů s kruhy pod očima, vyrazili jsme směrem Břízov. Chataři nás provázeli nenávistným pohledem – drby a novinky se šíří rychlostí přímo úměrnou jejich senzačnosti – a obecně vžitý názor na otrapy, co jim za zády plundrují les, ještě zesílil ve světle včerejší noci.
„Zavřít by je měli,“ bručel polohlasem pan Horák za plotem.
„Akorát pro ostudu slušnejm lidem,“ přisazovala paní od jeleních parohů.
„Fuj,“ vyplázla jazyk holčička Bílá orchidej.
„Děte všichni do prdele,“ procedil mezi zuby Somrák. Měl ruce hluboko v kapsách, za pasem obrovskou mačetu a z jeho třírožáku šel strach.
„Akorát zasíráte les bordelem. Myslíte si, že vám to tady patří?“ přidal se někdo. „Stejně vám jednou ty vaše chatičky srovnáme se zemí!“
Všichni se zasmáli. Podíval jsem se po těch rozpálených tvářích a najednou mi do smíchu nebylo. Parta chlapců ve vojenských mundůrech, páry těžkých bot dupou po jehličí, síla lovecké smečky. Ještě že existují zákony, které naši společnost drží pohromadě. Nebo vlastně od sebe?
Žádné komentáře:
Okomentovat