Námět vznikl původně jako téma pro městskou hru o vodovodních sítích. Jinak se dá povídka zařadit do subžánru urban fantasy, má v sobě poetiku vílích zpěvů i nepojmenovatelné zlo, akční spád a hlavní hrdinové v poněkud civilnějším pojetí koketují s mainstreamem. Co znamená její název, na to přijdete sami na konci, důležité je ovšem zmínit, že v dalším ročníku soutěže Žoldnéři fantazie skončila na pěkném druhém místě.
Další informace: LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi
Ukázka:
Překročila kruh rozlámané nádržky; jednotlivé díly odstávaly a ze spár trčely šlahouny. Opřela se o piedestal, jehlice držící umyté vlasy povolila. Martin vzdychnul.
„Nesviť mi do očí,“ řekla. „Vede sem ještě voda?“
„Musel bych se podívat do počítače. Možná by stačilo jen povolit šoupě… Proč to proboha řešíš?“
„Možná jsem se spletla…“
Dotkla se vyviklané trubky; ucukla. Chvění připomínalo píseň. Mělo k tomu dojít tady. Pod zemí se rozlévalo cosi nevyslovitelně ohavného. Sliz u kořenů fontány. Nebezpečný nepřítel.
Právě ho obklíčili ze všech stran, ale jemu se zatím vždycky podařilo uniknout a zvítězit.
Jak držela v ruce orezlý kov, hlavou jí zněla ozvěna nápěvu. Kapky ze stromů způsobovaly nesnesitelný šramot, ale dokázala je nevnímat. Dnes byla píseň mohutnější, dokonce by přísahala, že ji mohlo zaslechnout i necvičené ucho…
„Slyšíš ji, Martine?“
Zatajil dech. Baterka zavířila kolem.
„Tady, uvnitř,“ řekla netrpělivě.
A se zavřenýma očima zazpívala čistý tón.
V trubkách klokotalo. Chrčelo.
Pak se rozklepaly jako poklice na kamnech, když nastane var. Z konce, ucpaného hlínou, vajgly a obaly od čokolád, vytryskl mohutný proud.
Martin nevěděl, jestli má běžet k autu pro vysílačku, nebo se pokusit zachraňovat svou kamarádku, ale před čím vlastně? Nadia stála pod vodotryskem, zmáčená od hlavy k patě a usmívala se.
Slyšel zvonivý hlas. Nápěv se podobal velrybím hlasům, dýchalo z něj tisíc pramenů a tůní, voda, země, vzduch; rosa, pára, déšť. Nohy měl najednou jako z olova, chtělo se mu spát, nechat se unášet vodami, po proudu nekonečné řeky, do zapomnění, k ostrovům zahalených věčnou mlhou, kde se v duhovém oparu koupe vstávající sluce…
Uvědomil si, že to nezpívá Nadia.
V kapkách pod tryskající fontánou zahlédl obrys. Sochy, které tu už dávno nestály.
Kamenný blok zaskřípal. Kvádry se tlakem vod rozestoupily. Nadia uskočila právě včas, než z pukliny vyrazil těžký proud tmavé, páchnoucí kapaliny.
„Olej?“ stačil si pomyslet Martin. „Jak se dostal do potrubí?“
Slizká hmota postupně zaplňovala nádržku. Vodotrysk slábnul.
Píseň utichla.
Na hladině, matné jako panenka umírajícího zvířete, vyrostly veliké bubliny, které nechtěly prasknout.
Když se mu podařilo Nadiu přesvědčit, aby si půjčila jeho svetr a s rozsvíceným majákem ji odvážel domů, nejkratší cestou přes město, všiml si, že co považoval za kapky z mokrých vlasů, jí stéká po tváři.
„Co je ti?“ snažil se ji uklidnit.
Obrátila oči v sloup – jak ti to mám říct, stejně mi neuvěříš…
Alespoň to zkusila: „Martine – on ji zabil!“
 |
| © 2011 Monika Dupalová |
Žádné komentáře:
Okomentovat